První ukrajinskou zastávkou na naší cestě na Krym v září 2013 bylo město Lvov. Wikipedie o něm praví: „Lvov (ukrajinsky Львів/Lviv; polsky Lwów; rusky Львов/Ľvov; německy Lemberg; latinsky Leopolis, v jidiš לעמבערג/Lemberyk, Lemberek‎‎, arménsky Լվով) je největší město západní Ukrajiny a kulturní, vzdělávací, dopravní a hospodářské centrum celé západní části země. Město leží v kopcovitém terénu na okraji vysočiny Roztoččja na říčce Poltvě, 60 km na východ od hranic s Polskem.“

Ta spousta jmen města v různých jazycích není náhodná. Vznikla historicky tak, jak Lvov patřil do různých státních celků a také díky tomu, že v něm žilo národnostně různorodé obyvatelstvo (Poláci, Ukrajinci, Němci, Židé, Arméni, Rusové aj.). Město založil kníže Danilo (Daniil, Daniel) Volyňsko – Haličský kolem roku 1250 a nazval jej po svém synovi Lvovi. Od roku 1349 patřil Lvov k Polsku resp. polsko-litevskému soustátí, po prvním dělení Polska v roce 1772 připadl jako celá Halič Rakousku a tomu náležel až do roku 1914. Mezi dvěma světovými válkami byl součástí Polska, které o něj přišlo sovětskou okupací západní Ukrajiny v roce 1939. Za války ho v roce 1941 obsadilo Německo a stal se součástí tzv. Generálního gouvernementu, což byla „autonomní“ část okupovaného polského území. V roce 1945 už opět patřil Sovětskému svazu a od roku 1990 je součástí nezávislé Ukrajiny.

Lvov má díky dlouholeté habsburské vládě evropský šmrnc, najdeme zde stavby připomínající Vídeň a její stavební slohy včetně secese. Snaha o poruštění se ho dotkla jen málo a dnes zde např. najdeme hlavně ukrajinské a polské nápisy.

V Lvově se narodily některé významné osobnosti kulturního života – např. herečka Vlasta Fabianová, spisovatel Stanislav Lem, satirik Stanislaw Jerzy Lec, ale také spisovatel Leopold von Sacher-Masoch, po němž byl nazván masochismus (což ho řádně dožralo).

Od polských hranic vede do Lvova pěkná čtyřproudá dálnice, takže jsme v něm byli velice brzo. Na prohlídku jsme měli asi čtyři hodiny a stihli jsme tedy jen některé památky. Tady jsou.