Croeso i Cymru – Vítejte ve Walesu I.

V galerii jsem vystavil několik obrázků ze svého putování po Walesu. Usoudil jsem, že neuškodí vydat i zvláštní článek, v němž uvedu několik základních informací a zajímavostí o této pěkné zemi, které vám možná pomohou vyznat se v tamních reáliích.

wales-01

Velšský drak na hradě v Cardiffu.

Wales je nejmenší a nejchudší ze zemí Spojeného království. Na ploše 20 761 km2 leží jedenáct hrabství, v nichž žijí necelé tři miliony obyvatel.

Nejstaršími známými obyvateli Walesu byli Kymrové, keltský kmen, který na území dnešního Walesu přišel kolem roku 600 př. n. l. a dal zemi jméno: velšsky je to Wales Cymru, někdy také Gymru, což znamená „země spolužijících“. Oficiální název „Wales“ má kořeny v anglosaském slově welisc nebo wealh, což znamená cizinec – pro Anglosasy byli Velšané cizinci. Kymrové patřili do skupiny keltských kmenů zvaných Britoni (též Brythoni; odtud Británie), kteří jsou po Řecích a Římanech nejstarší civilizací v Evropě. Cca 3 500 let před Kymry zde ovšem žil neznámý národ, po kterém zbyly jen kamenné hrobky.

Velština

Protože v tomto textu i v galerii uvádím i některé výrazy ve velštině, pokusím se v krátkosti popsat, jak by se asi tak měly číst.

Velština (Cymraeg nebo y Gymraeg) patří do britonské větve keltských jazyků. Kromě Walesu a některých pohraničních oblastí v Anglii se jí hovoří také v Y Wladfa, což je velšská enkláva v Patagonii, kam se Velšané houfně vystěhovali ve 2. polovine 19. století. V samotném Walesu jí hovoří a rozumí jí asi 21,7 % obyvatel, což je úspěch při srovnání např. s irštinou. Od roku 2000 se povinně vyučuje ve školách.

Píše se latinkou, má 28 písmen (a, b, c, ch, d, dd, e, f, ff, g, ng, h, i, l, ll, m, n, o, p, ph, r, rh, s, t, th, u, w, y) a některá písmena jsou podobně jako v češtině či slovenštině opatřena diakritickými znaménky (Á, À, Â, Ä, É, È, Ê, Ë, Ì, Î, Ï, Ó, Ò, Ô, Ö, Ù, Û, Ẁ, Ŵ, Ẅ, Ý, Ỳ, Ŷ, Ÿ), které mění jejich výslovnost. Nejrozšířenějším znaménkem je cirkumflex (ˆ), který označuje dlouhé samohlásky. Mezi samohlásky patří i W, které se čte zhruba jako „u“.

Většina písmen se čte podobně jako v češtině, ale C se čte jako „k“ a F jako „v“. Zatímco v české a slovenské abecedě máme jedinou spřežku „ch“, má velština spřežek osm (stejně jako naše „ch“ se pokládají za jedno písmeno a v křížovkách se píší do téhož políčka). Jsou to písmena Ch (čti ch, což Angličané nechápou), Dd (čti jako znělé anglické „th“), Ff (čti f), Ng (nosové „n“ např. jako v angl. strong), Ll (výslovnost jsem nepochopil, je to prý neznělá alveolární laterální frikativa a snad se nic nestane, budeme-li ji číst jako “L” nebo “fl”), Ph (= f), Rh (neznělé “r”) a Th (čti jako neznělé anglické „th“).O výslovnosti šestnácti dvojhlásek se nebudu rozepisovat, koho to zajímá, nechť se podívá do Wikipedie.

Velšské národní symboly

Wales má nyní svůj oficiální znak a vlajku, což velmi dlouho neměl. Červený drak, který je na vlajce a ve znaku, není bohužel spojen s nějakou pěknou legendou nebo pověstí, ale je podložen historicky, což je sice taky zajímavé, ale poněkud suché jako každá fakta. Velmi slabá pohádková stopa se najde ve staré velšské literatuře, kde se v jakési pověsti hovoří o souvislosti červeného draka s kouzelníkem Merlinem, ovšem bez bližšího vysvětlení, proč ho Merlin zanechal zrovna Velšanům.

Původ draka se historicky odvozuje od „dračích“ standart pěších jednotek (tzv. kohort) římských legií. Ale ani Římané nebyli, co se týče draků, originální. Přejali je velmi pravděpodobně někdy ve 3. století n. l. od Parthů a Dáků, s nimiž se v té době zuřivě prali. Když Římané z Británie odcházeli a začali se tam tlačit Sasové, domácí obyvatelstvo, které si na Římany a jejich civilizaci dávno zvyklo a takřka se s ní ztotožnilo, si draka přisvojilo jako bojovou zástavu – byl jim důvěrně známý a měli pod ním asi i pocit, že jsou stejně dobrými bojovníky, jako byli Římané. Podle starých kronik měli Velšané na zástavách draka červeného, zatímco Sasové draka bílého.

Podle všeho to bylo podobné i u jiných národů, protože draka na bojových zástavách měli i další protivníci Velšanů – Normané. Pro rozeznání „vlastních“ a „cizích“ byla zřejmě rozhodující i barva draka. A ta je na velšském nebo také britonském (původně ho asi používali v celé Británii) drakovi poměrně nejasná. Historik (nebo spíš kronikář) Nennius, jehož dílo Historia Brittonum je z roku 800, tvrdí, že britonský drak byl červený, ale ve Walesu používali ve středověku i draka ohnivého a zlatého. Soudí se, že drak jakožto ohnivý živel měl mít barvu plamenů, ale ta je dost proměnlivá, takže ani malíři jednotlivých potvor nebyli co do barvy jednotní.

Že drak souvisel s boji, dosvědčuje i to, že slovo „draig“ nebo „dragon“ znamená ve velštině „bojovník“ nebo „vůdce“ a velkým bojovníkům se uděloval titul „pendraig“ nebo „pendragon“ tj. hlavní nebo vůdčí drak; z literatury vím, že tento titul měli i ti, kteří vládli jednotlivým územím a stáli v čele vlastního vojska. Přes tento titul však červený drak, ba dokonce ani žádný jiný drak nebyl oficiálním jednotným symbolem Walesu nebo některého knížecího rodu dřív, než v 15. století. První jednoznačná písemná zmínka o používání draka na praporech velšských bojovníků pochází až z roku 1401, kdy národní hrdina Owen Glendower úspěšně obléhal hrad velšských princů Caernaforn a bojoval tam pod bílou zástavou se zlatým drakem.

wales-03-nahledKnížata (později králové) z Gwyneddu měla v erbu zlaté a červené leopardy (leopardem je v heraldice nazýván lev, který kráčí, tj. stojí na třech nohách s pravou přední nohou zvednutou a kouká se přes rameno na diváky) a po žádném drakovi u nich nebylo ani památky. Však také ve velkém státním znaku Spojeného království vůbec žádný drak nefiguruje – je tam dvakrát po třech(!) zlatých leopardech v prvním a čtvrtém červeném poli, červený skotský lev ve zlatém druhém poli a zlatá irská harfa v modrém třetím poli. Štítonoši jsou zleva anglický lev, zprava skotský jednorožec a nahoře na královské koruně stojí ještě další lev, označovaný jako britský. Po drakovi ani potuchy, což může znamenat jen jediné – v době, kdy Anglie Wales spolkla, žádný drak jeho znakem nebyl. Pro úplnost je třeba dodat, že drak byl použit i na velkém znaku Commonwealthu, ale jen jako pouhý štítonoš; tento znak samozřejmě vznikl v době, kdy už byl drak s Walesem jednoznačně spojován.

  wales-02Vypadá to tedy na to, že jako symbol se drak dostal do národního povědomí až někdy ve středověku. Tenkrát však neměl ani jednotnou barvu, ani tvar – každá mytická potvora vypadala jinak a dodnes se historikové a heraldikové přou o to, která z nich byla ta pravá. U současného draka na vlajce dbají na to, aby byl správně natočen, tj. hleděl doleva (tedy podle zásad heraldiky vlastně doprava, ale stojíme-li proti němu, je to z našeho pohledu doleva), byl velikostně ve správném poměru vůči ploše práporu a aby pochodoval – nesmí jen tak stát nebo se dokonce povalovat, stejně jako náš český lev, který musí skákat a ne kráčet.

Je zajímavé, že Jasper a Edmund Tudorové, což byli členové královského rodu Tudorovců, ještě než se stal královským rodem (zvláštní, vždycky jsem si myslel, že Tudorovci byli rod anglický a on to byl velšský rod Tewdwr), měli ve svém erbu v klenotu a jako štítonoše draka s tupým (asi useknutým) ocasem a téhož draka měli i na pečeti. Jasper, který prý byl velký vlastenec a jeden z význačných velšských básníků, mu věnoval veršík, jenž se později stal národním heslem. V originále zní: „Y draig coch, ddyry cychwyn“, tedy něvo jako „Červený drak povstane“, popř. „… se pozvedne“. Tato informace je zajímavá hlavně kvůli tomu heslu, jak vyplyne z dalšího textu.wales-05-nahledOficiálně byl červený drak uznán jako znak Walesu až 10. prosince 1901. Současně s tím byl přidán i do znaku prince z Walesu. Předtím sice od roku 1807 figuroval jako královský odznak (badge) Walesu, ale ne volně – byl umístěn na nějakém kopečku. Od roku 1953 je také na vlajce Walesu, o čemž rozhodla paní královna. Ta nejprve „vylepšila“ draka na hrbu o heslo, o němž byla řeč v předchozím odstavci, a pak ho i s heslem šoupla na bílou fangli. Jenže Velšanům se to nelíbilo, národními barvami Walesu jsou od bitvy u Kresčaku zelená a bílá. To jsou barvy, do kterých svůj oděl svůj velšský kontingent Černý princ, protivník, ale velký obdivovatel našeho Jana Lucemburského, na jehož počest obohatil znak prince z Walesu o tři Janova pera. Jak praví dobová kronika, prince následovaly „tisíce skvělých bojovníků v zelené a bílé“; jinak to byly historicky první národní uniformy na bojišti kontinentální Evropy. Barvy převzal Jindřich VII., první Tudorovec na anglickém trůně, jako pole pro svého červeného draka a Velšané 20. století je chtěli mít na národní vlajce taky. A tak se také stalo – za šest let po první vlajce byla na světě jiná, s červeným drakem na zelené a bílé vlajce, a ta vlaje „na vládních budovách ve Walesu, a v Londýně tam, kde to je vhodné“, jak praví nařízení královny Bětky II.

Pórek a narcis

wales-06-nahledAby to ale nebylo tak úplně jednoduché, není červený drak jediným velšským národním symbolem. K němu se připojuje ještě pórek a narcis, které jsou ovšem symboly nebo lépe řečeno emblémy toliko neoficiálními. Narcis k té cti přišel jen proto, že jeho velšské pojmenování je stejné jako pro pórek, což je „cenhien“, jen se k tomu přidává ještě „cedr“. Takže si to zřejmě někdy někdo zkrátil a bylo to. Symboly, emblémy, hesla a jiná podobná verbež mívají někdy zvláštní kořeny.

Kořeny toho, proč se stal národním emblémem Walesu pórek, jsou ještě zvláštnější a zajímavější. Nejoblíbenější legenda totiž praví, že sv. David poradil křesťanským Britonům v předvečer bitvy s pohanskými Sasy, aby si zastrčili pórek za klobouk (přilbu) a tak poznali přítele od nepřítele – zelenobílé uniformy ještě neměli a případnou zástavu s červeným drakem mohl nepřítel uloupit. Naštěstí se ta bitva odehrávala na pórkovém poli, takže bylo co zastrčit. Dodnes je tradicí, že na den sv. Davida jedí vojáci velšských regimentů syrový pórek.

Osobně bych to vylepšil tak, že sv. David byl možná pórku z budoucího bitevního pole přejedený a navíc požitý syrový pórek šíří poněkud odér, takže když mu ho vojenský kuchař večer nabízel, řekl mu, ať si ho strčí za klobouk (nebo jinam?) a kuchař si to špatně vyložil. Tento výklad se bohužel asi nechytne, neboť sv. David byl velmi zbožný a žil vpravdě asketicky. V jeho komunitě – byltě opatem-biskupem – se směla např. pít toliko voda. Měl ostatně zářný příklad zbožnosti a střídmosti už doma, jeho maminkou byla sv. Nona. Tatínek byl sice náčelníkem v Cardignanu, takže lze předpokládat, že šlo spíš o násilníka, smilníka a ochlastu, ale maminka měla na synka větší vliv. David šel pěšky až do Jeruzaléma, tam se stal biskupem, vrátil se domů, založil dvanáct klášterů, vedl hlavní řeč na dvou synodech, díky čemuž se stal primasem celého Walesu, načež přenesl biskupství z Caerleonu do Mynywu (dnes Sain David’s), kde zemřel. To všechno včetně rady velšským bojovníkům ohledně pórku vykonal v 6. století.

Jiná verze o důvodech, proč se pórek stal velšským národním emblémem, je veskrze prozaická, ba přízemně materialistická: Pórek tvořil v minulosti významnou část potravy obyvatelstva a pórko-bramborová polévka se jí dodnes. Mně se to ale moc nezdá, Irové také nemají jako symbol bramboru a ani v Čechách není na odznacích a jiných suvenýrech vepřoknedlozelo, ale lev, lipová ratolest, Hradčany, krojovaná panenka nebo Karel Gott.

Lovespoon – Llwy Garuwales-07  A když jsme u těch emblémů a suvenýrů, ještě něco k lidovým zvykům – alespoň jednomu, co se nám moc líbil a souvisí s mládím a zamilovaností. Zatímco u nás chlapci mají (tedy vesměs spíš měli) zvyk stavět své vyvolené pod okny májku, ve Walesu se ze dřeva vyřezávají (zřejmě i tady by se spíš slušel minulý čas) polévkové lžíce zvané lovespoons (Llwy Garu). Lžíce je důkazem mladíkových citů, ale také nenápadným naznačením potenciálnímu tchánovi, že nápadník je schopen se uživit rukama: umí udělat lžíci, je tedy zručný. Lžíce může být hladká, ale také složitě zdobená rozličnými symboly, které představují štěstí, požehnání na dětech, zdraví, bohatství atd. Např. vinný hrozen nebo list akantu praví, že láska roste, zvony symbolizují svatbu, uzel nebo kruh zvěstují „navždy spolu“, kolo „budu pro tebe pracovat“ atd. Přijetí lžíce dívkou neznamená v žádném případě přijetí mladíka jako takového a vůbec nic nevypovídá o dívčích citech, spíš o povaze – některé dívky se staly sběratelkami. Nejstarší dochovaný exemplář lovespoonu pochází až z roku 1667, i když tento zvyk byl ve Walesu rozšířen dávno předtím. Dneska spíš mizí, lžíce se nedává tak často z lásky, zato je populárním suvenýrem z Walesu, zpravidla průmyslově vyráběným. Výrobci a zejména prodejci doporučují darovat ji v podstatě ke každé příležitosti, snad kromě pohřbu.

Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogochwales-08  Jedna z našich velšských zastávek patřila obci s nejdelším názvem na světě, který prý si vymyslel místní hostinský (jiné prameny uvádějí, že to byl krejčí, ale on koneckonců mohl být obojím), aby přilákal do jinak ničím zajímavé vesničky turisty. To se mu tedy ohromně povedlo, 56 písmen opravdu hned tak někde nemají a obec s tímto názvem je uvedena v Guinnesově knize rekordů. Sám název je děsně složitý, znamená Kostel Panny Marie v údolí bílého ořešáku u prudkého víru (slapu, potoka, vodopádu – výklady se různí, prostě u nějaké divoké vody) a sv. Tysilia u červené jeskyně. Ta červená jeskyně je vyjádřena koncem názvu obce „gogogoch“, a tak jsme taky městečko překřtili, i když místní zkratka je jiná (Llanfair P. G.) a odvozuje se od začátku, nikoliv od konce.

Zajímala mne osoba sv. Tysilia, ale zřejmě jde o světce nepříliš významného, neboť ve Slovníku svatých jsem ho nenašel. Na Internetu jsme zjistili jen tolik, že pocházel z panovnického rodu knížectví (označeno jako království) Powys. Jeho tatínek s hrozným jménem Brochwel Ysgythrog tam byl princem a kromě Tysilia měl ještě staršího syna, který byl následníkem trůnu. Tysiliovi se na dvoře vévodském, tedy knížecím, asi nelíbilo nebo měl nějaké podivné sklony, protože v jinošském věku utekl do nedalekého kláštera v Meifodu, kde začal žít s mnichy. Rozzuřený otec za ním vyslal své ozbrojence, aby ho přivlekli zpět. Leč Tysilio se vrátit nechtěl, žadonil, aby mohl zůstat v klášteře, a mnichové za něj orodovali. Tatík se nechal uchlácholit, ale Tysilio ho dobře znal a věděl, že by mohl svého rozhodnutí litovat a mnichům v klášteře dělat ze života peklo. Tak raději klášter opustil, přeplavil se na Kostelní ostrov (dnes pojmenovaný po něm) a tam se uchýlil do poustevny. Odtud pak podnikal výpravy na Ostrov andělů, kde šířil víru, podle mého názoru slovem, ohněm i mečem. Já dodám, že i zednickou lžící popř. krumpáčem, protože při tom založil něco kostelů. Na ostrově žil sedm let. Pak tatínek zřejmě zesnul, na trůn nastoupil brácha a Tysilio se vrátil do kláštera, kde se stal opatem.

Jenže starostem nebyl konec – bratr náhle zemřel (nejspíš padl v nějaké bitvě) a Tysiliova švekruše Gwenwynwyn se upjala na představu, že se Tysilio stane králem Powysu a ožení se s ní (nebo se možná napřed ožení a pak se stane králem). Patrně se nechtěla vzdát trůnu, což by musela, kdyby se novým králem stal někdo úplně jiný a velmi pravděpodobně ženatý. Tysilio ovšem odmítl obé, trůn i švagrovou, a uražená ženština se začala po klášteře vozit. Beránek Tysilio sklopil uši, s hrstkou svých věrných opustil Wales, překonal Kanál a emigroval do Bretaně. V místě dnes zvaném St. Suliac (ve Francii se Tysiliovi říkalo Sulio) založil další klášter, v němž v roce 640 (patrně) zemřel (jak prameny zdůrazňují přirozenou smrtí) a byl pochován. Kdy se narodil, je sporné. Jeden pramen uvádí, že roku 600, čili by se dožil jen slabé čtyřicítky, druhý zase nabízí rok 548, což z Tysilia činí téměř stoletého Metuzaléma. Svatí mužové, pokud nebyli umučeni či jinak násilně odstraněni z tohoto světa, se vesměs dožívali slušného věku (aby taky ne, měli hodně pohybu na zdravém vzduchu, živili se samou zdravou stravou, pili pramenitou vodu a tak podobně), takže já sázím spíš na ten vyšší věk.

No a to je zatím všechno, o stručných dějinách Walesu si povíme příště.

Komentáre

Pri komentovaní vás prosíme o dodržiavanie elementárnych zásad slušnosti.
Pokiaľ neviete, aké to sú, asi vám niet pomoci, ale predsa len - skúste pozrieť do záveru tohto článku.

lojzo | 31. 1. 2014 Pia 9:29 |   [1]

Ako stručný úvod dobré! :-D
Ale vážne – dík, dozvedel som sa veci, o ktorých som fakt ani netušil.

reagovať

Jago | 31. 1. 2014 Pia 10:15 |   [2]

[1] Využil jsem částečně našeho cestovního deníku. Původně jsem chtěl napsat jen jeden článek, ale pak jsem si to rozmyslel, byl by superdlouhý. Ta historie bude také zajímavá, jsou v ní některé zajímavé podrobnosti o osobách, o nichž jsme tu nikdy neslyšeli.
BTW: Zdá se, že jediná země v UK, která nemá svůj parlament, je Anglie. ;-)

reagovať

lojzo | 31. 1. 2014 Pia 10:20 |   [3]

[2] „jediná země v UK, která nemá svůj parlament, je Anglie“ To mi pripomína situáciu vo federatívnom ČSSR – bola Komunistická strana Československa a Komunistická strana Slovenska, ale KS Česka nie. ;-)

reagovať

TlusŤjochweb | 31. 1. 2014 Pia 13:18 |   [4]

Červený drak je jakési bylinkové pivo vyráběné v Brně.
Dosti hrozné.

Pórek jim naopak chválím.

reagovať

quick | 31. 1. 2014 Pia 13:47 |   [5]

Takový velký a moudrý zákusek ke kávě. Příliš velký na jedno zakousnutí, budu si ho muset rozkrájet.
Dík, Jago.
Se spřežkami jsem se ve velškých jménech a názvech setkala, připadají mně tak na zlámání jazyka. Nemohla jsem pochopit, proč se píše – můj oblíbený – Západní Cwm.

reagovať

Jago | 31. 1. 2014 Pia 14:07 |   [6]

[5] Dobrá, příště nadělám víc odstavců (TLNR – too long, not read).
Cwm se čte Kum, to už je teď jasné, ale jsou horší slova, třeba SIWGWR GWYN. Znal jsem jednoho Llewellyna a o tom jsme mluvili jako o „Ljůelinovi“. Nevadilo mu to, neb žil v Londýně a příjmení měl Smith nebo Brown nebo tak něco.

reagovať

Oby | 31. 1. 2014 Pia 20:01 |   [7]

Článek dnes nestíhám ani přečíst, natož velebit v komentáři. Ale díky za namáhu, Jago. Hned jak mi to vyjde, zakousnu se do něj. ;-)

reagovať

brabi | 31. 1. 2014 Pia 23:28 |   [8]

No nic, některý večer si udělám čas a přečtu si pár informací o Walesu. Ale opravdu obdivuji tvoje vědomosti. Trošku ti nevěřím název té vesnice…co kdybys tam přehodil písmenko a my bychom to nepoznali???Doteď jsem si myslela, že čeština je složitá řeč, ještěže moje dcera nežije ve Walesu a nemusím se učit jejich řeč. ;))

reagovať

Jago | 31. 1. 2014 Pia 23:40 |   [9]

[8] Stran názvu té vesnice: Je i na té fotce. Pěkné bylo, když jsme zkoušeli děvčata v informačním centru, jestli ho dokáží odrecitovat. Dokázala to bez zaškobrtnutí. :-)
A co teprve finština , ta má čtrnáct pádů.:-D
Ve Walesu stačí angličtina. I když se velština učí ve škole, je to s ní podobné, jako s němčinou ve frankofonní části Švýcarska – člověk se jí s místními nedomluví, i když se ji všichni učili.

reagovať

kety | 31. 1. 2014 Pia 23:41 |   [10]

Jago, ještě jsem ani nedočetla do konce a už je mi jasné, jaká škoda se přihodila, když jsi vzdal účast v soutěži o nejchytřejšího Čecha. No nic, třeba budou ještě dobírat… ;-)

reagovať

kety | 31. 1. 2014 Pia 23:56 |   [11]

Je to moc zajímavé čtení, ale informací tolik, že si tuhle kapitolku budu muset přečíst aspoň třikrát, aby ve mně něco ulpělo. :-)

reagovať

SV | 3. 2. 2014 Po 15:01 |   [12]

pekný drak! ;-)

reagovať

SV | 5. 2. 2014 St 15:15 |   [13]

[9] wau! šikovné holky! kam sa na ne hrabe ta ruská rýchlojazyčnica! ;-)

reagovať

SV | 6. 2. 2014 Št 14:59 |   [14]

červený drak na úvodnom obrázku má wellmi praktický chvost, keď ho niekto naštve, tak ho s tou šipkou pichne do zadku, alebo rovno zabodne! ;-)

reagovať

SV | 6. 2. 2014 Št 15:43 |   [15]

tak som pohltila prvú časť cestovného zákusku, a ako vidím z heraldiky, zvery sú wellmi dôležité! ;-)

reagovať

SV | 7. 2. 2014 Pia 12:33 |   [16]

„Symboly, emblémy, hesla a jiná podobná verbež mívají někdy zvláštní kořeny.“ notojo ;-)
pórek a narcis majú podobné listy.

reagovať

SV | 7. 2. 2014 Pia 12:38 |   [17]

„ať si ho strčí za klobouk (nebo jinam?)“ no radšej za ten klobúk, to bude pri bojovaní také praktickejšie ;-) hehe, to som nečakala, že tento cestovný zákusok bude až tak vtipný! mohol by si Jago písať cestopisy. a premietať cestofotky! určite by si mal lepšie hlody ako niektorí premietatelia na Bubobále ;-)

reagovať

SV | 7. 2. 2014 Pia 12:40 |   [18]

„David šel pěšky až do Jeruzaléma“ ďalší príklad o tom, že chodenie má na človek blahodarný vplyv! ;-)

reagovať

SV | 7. 2. 2014 Pia 12:43 |   [19]

„a ani v Čechách není na odznacích a jiných suvenýrech vepřoknedlozelo, ale lev“ nošak taký lev aj podstatne lepšie vyzerá! ;-)

reagovať

SV | 7. 2. 2014 Pia 13:04 |   [20]

[7] velebit môžeš aj bez prečítania ;-)

reagovať

quick | 7. 2. 2014 Pia 13:34 |   [21]

[19] Na talíři zas podstatně lepšie vyzerá to vepřoknedlozelo. ;-)

reagovať

SV | 7. 2. 2014 Pia 14:03 |   [22]

[21] tak to neviem, psov, mačky, kone a levy nejem ;-) ale aj na náhrdelníku to lepšie vyzerá ;-)

reagovať

Pripojte svoj komentár!

Môžete používať Texy! syntax.

* Hviezdičkou sú označené povinné údaje.


Rubriky

Najnovšie komentáre

Fotogalérie

    Náhodná fotografia

    Prejdite na fotografiu Krampus velkorohý

    Všetky fotogalérie


    Obľúbené adresy



    Služobný vchod