Croeso i Cymru – Vítejte ve Walesu II.

Pokračujeme povídáním o velšské historii a některých jejích osobnostech.

wales-04-nahled

Jak už jsem napsal v předchozí části, byli nejstaršími známými obyvateli Walesu Kymrové, keltský kmen, který na území dnešního Walesu přišel kolem roku 600 př. n. l. a dal zemi jméno: velšsky je to Wales Cymru, někdy také Gymru, což znamená „země spolužijících“.

V 1. a 2. století našeho letopočtu (uvádí se rok 120) si je podrobili Římané, od nichž přijali křesťanství. To podrobení ovšem nebylo tak důkladné jako v Anglii. Zdejší kraj nebyl asi ani tak žádoucí z hlediska strategie, ani tak přívětivý – zdejší bory byly divočejší, podnebí drsnější, půda méně úrodná a obyvatelé mnohem vzpurnější. Ale na druhé straně byli zase přizpůsobiví, a co viděli u Římanů dobrého, to převzali a nakonec je začali považovat za domácí. Jenže Římané v roce 410 odešli, nastal tzv. temný věk (Dark Age) a Velšané o své území několik set let neustále bojovali.wales-09Wales nejprve zažil invazi Irů, pak se sem začali sápat Anglosasové. Jejich první velké expanzi v 8. století Velšané odolali. V té době (snad od roku 383) byla ve Walesu tři hlavní rodová knížectví – na severu největší Gwynedd (podle některých pramenů to rovněž znamená Wales, podle jiných to bylo původně keltské království – ostatně všechna velšská knížata si říkala král), ve středu země Powys a na jihozápadě Deheubarth. Jejich území však nebylo stále stejné – každou chvíli se Wales drobil na zhruba tři desítky malinkých královstvíček – něco podobného jako v Irsku, jenže ne vždy tu existoval jeden „hlavní“ král. Pokud ano, byl to vždy vládce Gwyneddu, který byl největší ze všech. V 7. století, kdy zesílily výboje z anglosaské strany, se Gwynedd postavil do čela odboje a Wales se na čas prakticky spojil v jeden celek.

Prvním společným vládcem byl jistý Cadwallon ap Cadfan, anglicky Catwald (to je skoro jako Gottwald). Vyskytoval se mezi roky 600 až 634. Jeho otec, král Cadfan, ho poslal na zkušenou na britonský dvůr svého příbuzného (asi bratra nebo spíš švagra) krále Salomona, kde získal skvělé vzdělání. Doprovázel ho tam jistý Edwin, který byl podle některých pramenů Cadwallonovým strýcem, podle jiných pěstounem (proč, když měl tatínka?) nebo dokonce soukojencem. Na Salomonově dvoře se spolu poštěkali, což mělo dalekosáhlé následky, a to válku. Cadwallon byl evidentně následník, Edwin ctižádostivec, který rovněž toužil po koruně. Získal ji, a to hned dvojitou, v Northumberlandu v r. 616 za pomoci saského krále Redwalda z východní Anglie.

Chtěl ovšem víc, a tak táhl směrem ke Gwyneddu, přičemž si podmaňoval jedno pidikrálovstvíčko za druhým, až dospěl k ostrovu Man (Ynys Mân – „ynys“ je ostrov), odkud „přeskočil“ na Anglesey (Ynys Môr, velšský ostrov Andělů) a tam Cadwalona několikrát za sebou zdrtil, až ho vyhnal na maličkatý ostrůvek Ynys Lannog , kde ho obléhal. Po několika týdnech Cadwallon uprchl do Irska, odtud se dostal zpět na Salomonův dvůr, kde však už vládl král toho jména druhý. Protože byli bratranci a měli se rádi, okamžitě spolu začali kout pikle proti Edwinovi, aby se mu pomstili.

A zřejmě tady někde dochází k okamžiku, kdy se Cadwallon stává „králem“ celého Walesu, protože postupně získává na svou stranu všechna britonská „království“, někdy násilím, někdy z opravdového přátelství nebo díky příbuzenskému vztahu, někdy také (jako náš Karel IV.) vhodným sňatkem.

V popisu dalších událostí se to hemží jmény králů a králíků, vyskytuje se tam Cadwallonův syn, spousta různých krajů a sídel – je to dost nepřehledné. Důležité je, že Cadwallon a jeho spojenci porazili Edwina v bitvě u Cefn Digoll (Long Mountain u Welshpoolu), získali zpět Gwynedd a cizí voje zahnali domů do Northumberlandu, přičemž na anglickém území způsobili hromadné zděšení – řádili tak příšerně (mj. vypálili York), až si severní Anglové mysleli, že nastala pro ně pro všechny poslední hodinka. Pomsta tedy byla sladká, o to sladší, že o život přišel v jedné z dalších bitev i sám Edwin.

Cadwallon se ovšem dlouho neradoval, Edwina přežil o pouhý rok. Po jeho smrti se totiž nevrátil do vlasti, ale řádil dál v severní Anglii, až padla kosa na kámen – Edwinův bratranec Osric zatím pěkně potichu sesbíral velké vojsko a Cadwallona u Yorku pobil. Sám král tady ještě vyvázl životem a dokonce se mu podařilo jásající a nepozorná (patrně z radosti namazaná) Osricova vojska přepadnout a zničit, ale to bylo poslední, co se mu podařilo.

Cítil se totiž natolik silný, že odmítl všechny pokusy o smír, mírové vyslance navíc nechal fyzicky zlikvidovat – až došlo k bitvě u Cad-ys-Gualu kdesi u Hexhamu. Z neznámých (nebo alespoň neuvedených) důvodů se jí říká „bitva u zdi“ – že by něco jako naše Bílá Hora, kde moravská vojska byla zatlačena ke zdi letohrádku Hvězda a pomordována? Tam zpupný Cadwallon konečně padl. Vyskytly se sice určité pochybnosti o jeho smrti, měl prý kdesi v ústraní přežít ještě dalších 25 let, ale to není pravděpodobné, ledaže by zblbl. Jinak by jistě nenechal sebrat ročnímu synkovi zpod zadečku trůn. Pravděpodobnější je verze, podle které padl a byl pohřben v chrámu boha Lluda u Caer Londein, což je někdejší římské Londinium a dnešní Londýn. Chrám stál údajně tam, co je dnes katedrála sv. Pavla a Cadwallonovi prý byla u chrámu postavena socha v nadživotní velikosti.

♠ ♠ ♠

Jen tak na okraj: Cadwallon ze 7. století měl předka stejného jména, který se vyznačoval jednak tělesnou anomálií, jednak statečností a zřejmě i důvtipem. Tento Cadwallon zvaný Lawhir žil v letech 450 – 517 a zcela zjevně byl živoucím dokladem Darwinovy teorie o tom, že člověk se vyvinul z opice. Přízvisko „Lawhir“ znamená totiž dlouhé ruce a ty jeho byly pořádně dlouhé, neboť jest psáno, že: „… zvedl kámen ze země, aby zabil havrana, aniž by se sehnul, protože jeho ruka byla tak dlouhá, že dosáhla na zem“. Musel to být kousek.

Byl nejstarším synem krále jménem Einion Yrth z Gwyneddu a jeho manželky pocházející z Nant-Conwy; předkové obou rodičů však přišli do Gwyneddu ze severu a Cadwallon byl téměř určitě z první generace gwyneddské dynastie, která se narodila ve Walesu. Po tatínkovi patrně zdědil západní část území severního Walesu, ale zdálo se mu to málo., Nelenil, spojil síly se svými bratranci, princi Cynyrem, Meilirem a Yenigrem z Ysfeilionu, aby z rukou Irů vyrval zbytek severního Walesu, což už zkoušel jeho děd Cunedda Wledig.

Šlo mu zejména o Ynys Môn (Anglesey), který byl ústřední oporou irské moci. Cadwallon tam po svém nástupu na trůn vtrhl s celou armádou a Iry (ve velšských kronikách irské vetřelce) porazil v několika střetnutích, kde tekly potoky krve. V bitvě u Cerrig-y-Gwyddyl se Velšané, jak praví legenda, přivázali za nohy ke svým koním, aby z nich nemohli seskočit a zdrhnout, kdyby je opustila odvaha. Asi to nebude pravda, protože nevím, proč by nemohli z bitvy uprchnout zbaběle na koních, tak by se jim přeci prchalo mnohem pohodlněji a rychleji.

V roce 517 se Cadwallonovi konečně podařilo přinutit Iry k masovému ústupu na Svatý ostrov, což by mohla být nejspíš Ionna, která se světci jen hemžila. Irové samozřejmě prchali na lodích, ale jejich vůdce Serigi Wyddel chtěl zřejmě na Svatý ostrov doskočit, protože se uvádí, že zahynul v Llam-y-Gwyddylu, což česky znamená Irův skok. Musel to být skok velmi významný, protože Velšané později nad jeho hrobem v Llanabo postavili kostel jako ocenění Irovy velké statečnosti.

Jak se Cadwallon Starší vyrovnal se svými bratranci za pomoc, kterou mu poskytli, jsme se nedozvěděli. On sám se usadil na Anglesey, kde se mu líbilo mnohem víc než v původním sídelním místě, a přestěhoval tam celý dvůr. Když zemřel, zdědil království jeho syn Maelgwn Gwynedd. O Cadwallonovi se zmiňují i legendy o králi Artušovi, které ho řadí po bok dalších 10 králů, co nebyli zpočátku s Artušem spokojeni a brojili proti němu. V legendě a krásné literatuře ale vystupuje pod pseudonymem Cradelmant z Norgales.

Jak je možné, že se podařilo při dvou tak odlišných jménech obě postavy ztotožnit, to dost dobře nechápu. I kdyby odpovídala doba, ve Walesu bylo v té době knížat a králů jistě mnohem víc než jen Cadwallon. Možné ovšem je, že se obě osoby vyznačovaly nadměrně dlouhými horními končetinami – ovšem i to mohlo mít více lidí, zvláště pokud šlo o dědičný rodový znak. Ale to jsou jen spekulace.

wales-10

Castell Biwmares – hrad Beaumaris na ostrově Anglesey (Inis Môr), pohraniční hrad postavený Normany v letech 1282 – 1330

Takže pokračujme ve stručných dějinách Walesu. I po smrti Cadwallona II. pokračovaly boje s Anglosasy, které po čtyřech stoletích vystřídali Normané. Ti se s Velšany moc nepárali, prostě prohlásili, že Wales patří jim a hotovo. Protože byli silnější, velšská knížata (králové?) formálně uznala nadvládu Viléma Dobyvatele a Anglie, ve skutečnosti si ovšem vládla sama. Normané se o Wales zase až tak moc nezajímali a nechali to být. Samozřejmě, že na pomezí se neustále bojovalo, že jednou Normané napadli velšské území, podruhé zase Velšané ukradli na druhé straně nějaké ty koně či ovce a sem tam přitom podpálili vesničku či tvrz, ale žádná skutečná válka o ovládnutí země to nebyla.

wales-11

Llewellyn Veliký

Mnohem důraznější, pokud jde o ovládnutí Walesu, byla další dynastie vládnoucí v Anglii, a to Plantagenetové; ti ho nakonec udolali. Přitom na počátku a v polovině 13. století to pro Velšany vypadalo velmi růžově. Za vlády Jana Bezzemka v letech 1212–15 byla Anglie silně oslabena vnitřními rozbroji a do značné míry i neschopností panovníka, čehož využil gwyneddský kníže Llewellyn Ap Iorwerth Veliký k tomu, aby ovládl celý Wales. Nezávislost Walesu na Anglii potvrdil král i ve Velké listině svobod.

Vnuk tohoto Llewellyna, který vládl v letech 1246 až 1277 a jmenoval se Llewelyn ap Gruffidd (Llywelyn Ein Llyw Olaf – Llywelyn, náš poslední vůdce), se zachoval podobně jako dědeček. Angličané, kteří se za vlády Jindřicha III. začali zase po Walesu postupně roztahovat, nechali Llewellynovi jen kus území na severu. Potom proti Jindřichovi povstal v roce 1263 jistý Šimon z Monfortu a dva roky se s ním hrdlil. Anglickým šlechticům se totiž nelíbilo, že slabého Jana, od kterého získali nejen Magnu Chartu Libertatum, ale prakticky vše, čeho se jim zachtělo, vystřídal silný a rozhodný Jindřich. Rozdělená Anglie byla samozřejmě nepozorným strážcem poměrů ve Walesu a i Llewellyn vnuk to brzy pochopil a okamžitě ho ovládl. V roce 1265 se v Anglii sešel jakýsi první parlament, shromáždění šlechty, rytířů a měst, aby nakladl na krále své požadavky, neboť vzbouřenci dočasně vítězili. Ale král se brzy vzpamatoval, definitivně zvítězil a opět začal pošilhávat po Walesu.

wales-12

Llewellyn Poslední

Boje o Wales začaly v roce 1267 a trvaly 10 let. Začal je Jindřich III., ukončil Eduard I., jehož přízviska by mohla být Chamtivý a Krutý. Jindřich nad Llewellynem sice hned první rok zvítězil a přinutil ho přísahat mu věrnost, za což mu Eduard udělil titul velšského prince, ale velšský kníže slib nedodržel a vyvolal rozsáhlou vzpouru v celém Walesu. Eduard v roce 1277 uspořádal trestnou výpravu, Llewellyna pokořil a přinutil ho ke smlouvě, podle které se svrchovaným vládcem Walesu stává anglický král. Aby ta pilulka nebyla pro Velšany tak hořká, slíbil jim král, že dědic anglického trůnu bude pocházet z Walesu. Llewellyn již podruhé slíbil něco, co nehodlal dodržet – zase se vzbouřil a bojoval, ovšem spíš partyzánsky než přímo, a nakonec byl v jedné šarvátce v r. 1282 zabit. A to byl konec samostatnosti Walesu.

wales-13

Owen Glendower

I později se však našli Velšané, kterým se status quo nelíbil a pokoušeli se ho změnit. Protianglických povstání bylo plné jak 14., tak i 15. století. Asi nejvýznamnější z nich bylo povstání velšské šlechty proti Jindřichovi IV., které vedl bard Owen Glendower (velšsky Owain Glyndŵr) v letech 1400 až 1403. Zpočátku bylo velmi úspěšné, Velšanům se podařilo obsadit značné území, dobyli mnoho hradů (např. i hrad Beaumaris na obrázku) a pobili mnoho anglických rytířů i kmánů. Owain Glyndwr se prohlásil velšským knížetem, svolal parlament a sestavil vlastní vládu. Nakonec se ovšem Angličané ukázali být početně silnějšími, fyzicky zdatnějšími a hlavně lépe vyzbrojenými, a v bitvě u Carmarthenu Velšany drtivě porazili. Glendower bitvu přežil, odešel na sever a odtud vedl partyzánskou válku až do konce svého života. Dokonce ještě rok po porážce od Angličanů uzavřel formální spojenectví s odvěkým anglickým nepřítelem, Francií. Ale protože šlo skutečně o spojenectví jen formální, Walesu nepomohlo.

♠ ♠ ♠ 

Všechna povstání tedy skončila porážkou Velšanů a anglický vliv byl stále větší. Alespoň relativní autonomie vzala za své v roce 1536, kdy byl Wales i administrativně a právně sloučen s Anglií v tzv. Act of Union. Ačkoliv ještě za reformace byla do velštiny přeložena bible, stále méně Velšanů ovládalo mateřský jazyk, až mu takřka hrozil zánik. Teprve v 19. století, o něco později než ve Skotsku, se pomalu začalo rodit národně osvobozenecké hnutí. Prvním požadavkem byla politická autonomie.

Snad proto, že Velšané se projevovali umírněněji než Skotové, snad proto, že je jich mnohem méně a v symbióze s Angličany žijí naopak mnohem déle, trvalo poměrně dlouho, než se národ rozhoupal natolik, aby si vymohl alespoň částečnou samostatnost tj. svůj parlament a vládu. V červenci 1997 zveřejnila britská vláda prohlášení „Jeden hlas Walesu“, v němž nastínila návrhy na decentralizaci. V září se konalo referendum, které je schválilo. O rok později parlament schválil Zákon o velšské vládě, kterým bylo zřízeno Velšské národní shromáždění, a v roce 1999 byly na jeho základě na toto shromáždění převedeny pravomoci a povinnosti, které až dosud vykonával ministr pro Wales. Shromáždění ovšem moc pravomocí nemá, hlavně přiděluje peníze, jež obdrží od britského ministerstva financí, a také zavádí do praxe opatření, která odrážejí specifika Walesu a Velšanů.

Pokud jde o parlament, rovněž o něm se rozhodovalo v referendu a je zajímavé, že do poslední chvíle to vypadalo, že Velšané ho vlastně nechtějí – rozhodly až výsledky z úplně posledního okresu. Rozdíl pro a proti nebyl ani celých pět tisíc hlasů (zcela proti bylo např. hlavní město Cardiff), přičemž se referenda zúčastnilo jen 50 % oprávněných voličů. Nová velšská sněmovna (National Assembly for Wales, Cynulliad Cenedlaethol Cymru) má 60 poslanců a poměrně omezené možnosti, ale pořád ještě je to pokrok proti dřívějšku.

Předchozí část:


Komentáre

Pri komentovaní vás prosíme o dodržiavanie elementárnych zásad slušnosti.
Pokiaľ neviete, aké to sú, asi vám niet pomoci, ale predsa len - skúste pozrieť do záveru tohto článku.

Tlusťjochweb | 3. 2. 2014 Po 19:19 |   [1]

Početl jsem si.

reagovať

kety | 3. 2. 2014 Po 19:55 |   [2]

To bude určitě krásné čtení, na to si musím vyhradit jedno odpoledne. ;-) Těším se na to.

reagovať

lojzo | 3. 2. 2014 Po 20:13 |   [3]

„slíbil jim král, že dědic anglického trůnu bude pocházet z Walesu“ A britskí monarchovia to dodržiavajú dodnes, aj keď pravda trochu svojským spôsobom. ;-) Už ten titul korunného princa chápem.

reagovať

Jago | 3. 2. 2014 Po 20:44 |   [4]

[3] Počkej, až bude v galerii hrad Cearnarforn, kde kdysi princové z Walesu sídlili. Ale můžu to vykecat hned: Eda I. slíbil velšským velmožům, že jim představí svého následníka, který nebude umět ani slovo anglicky. A představil – svého jednoročního synka. :-)

reagovať

pepa | 4. 2. 2014 Ut 9:11 |   [5]

Zmíníš i něco z geografie?

reagovať

Jago | 4. 2. 2014 Ut 11:02 |   [6]

[5] Pramálo. Jen u obrázku z NP Brecon Beacons a Snowdonie.

reagovať

SV | 4. 2. 2014 Ut 11:22 |   [7]

[4] pekné ;-)

reagovať

SV | 4. 2. 2014 Ut 11:42 |   [8]

oha, píše sa tu o nejakom krížencovi orangutana, to si prečítam! ;-)

reagovať

SV | 4. 2. 2014 Ut 11:47 |   [9]

„nevím, proč by nemohli z bitvy uprchnout zbaběle na koních, tak by se jim přeci prchalo mnohem pohodlněji a rychleji.“
mám rada Jagov cestopisný štýl! ;-)

reagovať

Wicky | 4. 2. 2014 Ut 17:12 |   [10]

Souhlasím se SV – pěkný!

reagovať

Oby | 4. 2. 2014 Ut 18:12 |   [11]

Protestuji, jde to příliš rychle! Nemám ještě přečtený ani první díl. Zpomal, Jago, prosíííím! :-)

reagovať

Jago | 4. 2. 2014 Ut 22:35 |   [12]

[11] Neboj, teď edituji fotky pro galerii a nějakou dobu to ještě potrvá. ;-)

reagovať

SV | 7. 2. 2014 Pia 14:10 |   [13]

na ostrove Man majú zaujímavé mačky ;-)

reagovať

Jago | 7. 2. 2014 Pia 14:15 |   [14]

[13] Ostrov Man do Walesu nepatří, dokonce ani moc do UK a vůbec ne do EU. A mají tam vlastní řeč.

reagovať

SV | 7. 2. 2014 Pia 14:19 |   [15]

[3] celkom pekne dodržiavajú sľuby ;-)

reagovať

SV | 7. 2. 2014 Pia 14:21 |   [16]

[14] no toto! som myslela, že patrí do UK. vlastné mačky, vlastná reč, hm, samostatný ostrov! ;-)

reagovať

Jago | 7. 2. 2014 Pia 14:33 |   [17]

[16] Tak se podívej, ať se poučíš.)

reagovať

SV | 7. 2. 2014 Pia 14:50 |   [18]

[17] tož to sme se zaš poučili! ;-)

reagovať

lojzo | 30. 7. 2016 So 20:37 |   [19]

„Podľa prastarej legendy vznikla welština tak, že Boh išiel raz v noci potme na záchod a v obývačke zakopol o krabicu Scrabble,“ – som sa práve dočítal. 8-)

reagovať

Oby | 30. 7. 2016 So 21:16 |   [20]

Škoda, že neřekl: „Budiž světlo!“ 8-)

reagovať

Jago | 30. 7. 2016 So 21:45 |   [21]

[19] A jak se řekne velšsky „do pr…čic“? ;-)

reagovať

Oby | 1. 8. 2016 Po 13:30 |   [22]

[21] To se ptáš nás? 8-O Ty ses tam rekreoval. Oni ti to neřekli? :-D

reagovať

Jago | 1. 8. 2016 Po 16:10 |   [23]

[22] Možná ano, ale v tom frmolu… :-)

reagovať

Oby | 1. 8. 2016 Po 18:01 |   [24]

[23] Právě! Ve frmolu to může Velšanovi vypadnout z úst ani se nenaděješ. 8-)

reagovať

Jago | 1. 8. 2016 Po 21:57 |   [25]

[24] Vypadlo: Llanfairpwllgwyn­gyllgogerychwyr­ndrobwllllanty­siliogogogoch­. :-)

reagovať

Oby | 1. 8. 2016 Po 23:09 |   [26]

[25] No teda! :-D Jestli by se jim nevyplatilo raději se naučit říkat „Doprčic!“, když už mají ten frmol. ;-)

reagovať

Pripojte svoj komentár!

Môžete používať Texy! syntax.

* Hviezdičkou sú označené povinné údaje.


Rubriky

Najnovšie komentáre

Fotogalérie

    Náhodná fotografia

    Prejdite na fotografiu Zlaté moře

    Všetky fotogalérie


    Obľúbené adresy



    Služobný vchod