Občas neuškodí přerovnat si knihovnu, člověk při tom najde věci, které už dlouho neviděl. I mně se to nedávno stalo a rád se s vámi podělím o jednu povídku z téhle znovunalezené knížky mého oblíbeného spisovatele Ivana Vyskočila: 

PROČ SE LIDÉ BOJÍ ZAJÍCŮ čili KUDÝŠ

Člověk se nezavděčí a Kudýš teprve ne. Kudýš je pitomý zajíc. Tak se o něm aspoň říká na pasece mezi zajíci, kde vyrůstal. Shůry mu jaksi dáno nebylo a do apatyky si netroufal. Ostatní zajíci krásně běhali a dělali kotrmelce, panáčkovali, stavěli slechy, rozeznávali kapustu od zelí a okusovali kůru mladých doubků. Byli to chytří zajíci a byli docela rádi, že mají mezi sebou Kudýše, protože v jeho přítomnosti věděli tím lépe, jak jsou chytří. Kudýš běhal pod psa, vždycky se někam zaběhl, kotrmelec neudělal ani za zlaté tele a uši mu plandaly kolem hlavy, hanba povídat.

Sedával tedy u vody a rozmlouval s rybami. „Dělá ostudu nám, chytrým zajícům,“ říkali chytří zajíci. „Musíme Kudýše držet stranou.“

Dali mu knihu, kterou jeden z nich našel na pasece, a řekli: „Seď, listuj si a necourej!“

Kudýš seděl, listoval si a necoural. Jak tak listoval, nedalo mu to a začal si číst. Naučil se lidštině a kromě toho se dozvěděl něco o třicetileté válce, Ferdinandu Dobrotivém, trochu latinsky vzor femina, pár vzorců z trigonometrie, básničku od Čelakovského, neboť ta kniha byla Repetitorium k maturitě pro gymnasia a reálná gymnasia. Četl, nepletl se ostatním, a ti byli rádi. „Až zesílí, bude metařem,“ říkali, „k jinému se nehodí.“

Jednou Kudýš ležel pod smrčkem s knihou, vtom utíkali kolem chytří zajíci a křičeli: „Uteč, Kudýši, jdou lovci.“ To Kudýše tak vyděsilo, že se rozběhl – byl to přece pitomý zajíc – rovnou proti přicházejícím lovcům.

Když tak proti nim stál, nic jiného ho nenapadlo, než že řekl „dobrý den“. Lovci se obrátili na útěk. Kudýš za nimi křičel „počkat, počkat“, ale to už dva lovci s lovkyní vylezli na strom, třetí lovec nestačil, stál pod stromem a držel ruce vzhůru. „Prosím vás,“ uklonil se před ním Kudýš, „kdy zemřel Ferdinand Dobrotivý? Schází mi v knize ten list,“

„Nevím,“ vyrazil ze sebe lovec a na čele mu vyrazil pot. Nespouštěje z Kudýše oči, volal nahoru do koruny stromu: „Nevíte, kdy zemřel Ferdinand Dobrotivý? Zajíc to chce vědět!“

Ani nahoře to nevěděli.

„Hm, škoda,“ řekl Kudýš. „Odpusťte, že jsem obtěžoval. Na shledanou.“

„Počkejte,“ volal lovec, který seděl v koruně stromu nejvýše.

Kudýš se zastavil.

„Prosím?“

„Počkejte, vy jste moc chytrý zajíc a máte překrásnou výslovnost!“ „Ne,“ povídá Kudýš, „já vůbec nejsem chytrý zajíc, já jsem nejpitomější ze zdejších zajíců. A pokud jde o výslovnost, schází mí konverzace.“

„Nechcete k filmu?“ volala lovkyně.

„Ne, já bych radši do knihovny,“ odpověděl Kudýš a rozloučili se. Od té doby žijí zajíci v modrém lese bezpečně, žádný lovec se tam neodváží. Žijí tam prý strašně chytří zajíci, kteří se zabývají historií – obdobím pozdního feudalismu.

Jen občas najde některý lovec odvahu, plaše se připlíží na okraj lesa, přinese nějaké knížky a pohovoří s Kudýšem, který tam dělá metaře.

Knížku Ivan Vyskočil a jiné povídky vydala Mladá fronta v roce 1971.