Jižní Afrika mýma očima – V. část – Kytičky, rybičky a domů
Přáli jsme si navštívit nejstarší a největší botanickou zahradu JAR, oficiálně nazvanou Kirstenbosch, o kterou se stará asi čtyři sta zaměstnanců. Založil ji stejně jako Kapské město Holanďan Jan van Riebeeck.

Protea, národní květina JAR. V době návštěvy ještě nekvetla, tak aspoň scan pohlednice.
Nelze dostatečně popsat nádherné květiny a stromy s horským velikánem v pozadí, modrou oblohou a zpěvem ptáků. Bujné porosty keřů a pestrobarevných květin doslova zaplavují celé údolí a táhnou se po východních svazích hory.

V pozadí Stolová hora.
Dolů pod horu jsme sjeli tou lanovkou, kousek popojeli a hned byl vchod do botanické zahrady. Rodiče s dětmi mají vždy vstup zdarma, jen dospělí když jdou bez dětí, zaplatí vstupné, ale zahrada směrem od Hory není nijak oplocená, takže ti, co sestupují z hory pěšky, mohou vstoupit do zahrady a nikoho to netrápí, že nezaplatil. Tam rostou tyhle juky a dracény, palmy …
Zahrada není nijak ohraničena, klidně se může vystoupat až nahoru, na Stolovou horu. Podívejte se, co všechno tam roste a kvete:

Květ tulipánového stromu, ale jak se jmenuje správně, jsem zapomněla.

A jak se jmenuje tahle štětka, jsem taky zapomněla. Byly veliké a mimořádně krásné.

Tyhle balonky rostly na stromě.

Prostě květy, co ještě říct?

Fireball lily zvaná též blood flower, Catherine wheel, poison root, v afrikánštině bloedblom či gifwortel, prostě Scadoxus multiflorus subsp. katharinae, jak jsem zjistila až na konci zahrady z naučné tabule. Hlávka obsahuje až 200 květů. Je jedovatá, výtažek z ní se používal jako šípový jed. Český název nenašel ani Jago.

Welwitschie podivná
My sestupujeme pomalu dolů a procházíme palmovým hájem do skleníku, kde pěstovali vzácné rostliny, kaktusy a mimo jiné i welwitschii podivnou. Divoce roste v Namibii v poušti, tam se její stáří odhaduje na cca dva tisíce let, má dva listy dlouhé klidně i přes 2 metry, které se stále prodlužují a suchem třepí. A je samec a samice. Bude-li zájem, věnuji jí zvláštní článek s fotkami z Namibie.
Tady jsou krámky, bufety, toalety a přijíždí pro nás mikrobus, který nás odváží dolů do města. Pro zájemce – svorně všechny – je cílem obří akvárium. Není divu, že když takový suchozemec vstoupí do několikapodlažního domu plného bublající vody, ryb a podmořské flory, je fascinován. Zvláště když se mu před očima míhají metrová chapadla slizkých chobotnic a červenohnědá klepeta langust a krabů.
Z neproniknutelné tmy černě vytapetovaných sálů na vás hledí placatí rejnoci, zubaté tlamy barakud i dvoumetrových hadů, a pak náhle a zcela nečekaně se na vás vyřítí hejno žraloků. Jejich zubaté tlamy nás míjejí jen o vlásek. Jen pár centimetrů skla nás dělí od podmořského světa Atlantiku.
Úžasným představením jsou obří, šest metrů vysoká a šestnáct metrů dlouhá akvária s chaluhovým lesem. Posedáváme na černých schodištích a hledíme do světa ryb, rybiček i obřích predátorů.

Dvoumetroví kanici vypadají jako přerostlí kapři.
Procházíme vodním tunelem a omámeni a oslepeni vycházíme ven na poslední procházku po Waterfrontu, kávu a něco malého k ní, poslední foto, poslední pohled na Stolovou horu dneska s bílým ubrusem, poslední malý suvenýr a smutně se ohlížejíce nasedáme do našeho minibusu, který nás tu pár dní vozil a v časovém předstihu, abychom se nedostali do dopravní špičky, vyrážíme na letiště. Loučíme se s bezvadným průvodcem, děkujeme a já slibuji, že se ozvu a pošlu slíbené nafocené obrázky z naší krásné dovolené. To nejlepší z Jižní Afriky jsem přivezla i domů. Víno přímo z vinic, které jsme ve Stelenboshi navštívili, a ragby balon, který jsem koupila někde na parkovišti s napajedlem, kde chovali nosorožce, zebry, pštrosy, vychutnávala si vynikající kávu a odpočívali jsme na cestě směrem na přelet.
Wicky
Jagova poznámka: Musím přiznat, že editování téhle poslední části mi dalo zabrat. Wicky je tvor rozevlátý a píše pěkně, ale dát dohromady její povídání s popisem fotek, které mi ještě dodatečně posílala včetně dalších komentářů, bylo náročné. Ale snad ta námaha nepřišla nadarmo.
Předchozí části:
Jago | 16. 3. 2016 St 22:36 | Cesty Príroda Zvieratá | 28 komentárov
Komentáre
Pri komentovaní vás prosíme o dodržiavanie elementárnych zásad slušnosti.
Pokiaľ neviete, aké to sú, asi vám niet pomoci, ale predsa len - skúste pozrieť do záveru tohto článku.
„A jak se jmenuje tahle štětka, jsem taky zapomněla.“
to je Kniphofie Thomsonova – mnohokvět, Liliaceae – Red Hot Poker, výška až 1 m.
[5] ktorej týmto vrelé díky, a taky Jagovi – krásne povídání!
…„vzácné rostliny, i welwitschii podivnou.Bude-li zájem, věnuji jí zvláštní článek s fotkami z Namibie.“ tak neviem, či tá prastará podivná rastlina bude mať záujem o Wickyčlánok, ale SV by potešil!
jaj, to je super botanická záhrada, hurá hore na horu, a potom relaxovať dolu v záhrade plnej kvetov!
protea je krásny kvet, zaujímavý. zvonku hryzie, vnútri je hebučká. zvláštne.
Wicky, ta je povedená! Protea jako sluníčko… Dlouhé shluky květů na štíhlých stoncích i ty dužnaté listy pod nimi mi připomínají moji aloe vera, když mi asi dva roky zpátky kvetla. Moje měl abohužel jen jeden květní stvol, tohle je docela jiné kafe.
Hehe, vstupné dobrovolné, si tam mohli napsat.
Čekala jsem mikrobus, a zatím se přihrnulo několik vodních sasanek…
Ale super! Zase tě někde někam pustíme na výlet, když tak pěkně povídáš.
Jago, zvládl jsi naprosto BRAVURNĚ ! Děkuji
… a to jsem se snažila být stručná a strohá!!
A pokud se vám líbilo povídání i obrázky, potěšení je na mé straně a velké poděkování patří hlavně Jagovi pro jeho velkou trpělivost a souvislé zpracování.
[11] Správně! Díky, Jago, jsi borec! Wicky vsadila na správného koně, když tě pasovala na zpracovatele svých zážitků.
[12] tak on je Jago taky zwer?! aha, tak preto mi bolo odvždy také sympatické!
[11] zaujímalo by ma, ako by to vyzeralo, keby sisa nesnažila byť strohá
[16] Poslala wellwellmi málo fotek… Haha, v pracovní galerii je jich nahráno 116, ale je pravda, že asi 10 – 15 nebylo v článku použito.
[18] Málo do 2tisíc, více … cca 4 – 5 tisíc. Z mého pohledu málo…
Stolový hora je impozantní, ale myslel jsem, že má podobu strmé stěny s plochou horní částí. Tady se zdá, že by se na ni dalo i vylézt bez horolezeckého nasazení.
[24] Zdá se, Wicky píše, že jsou lidé, kteří z ní sestupují pěšky.